„Člověka lze charakterizovat jako živočišný druh, který je schopen poučit se ze svých chyb a jeho neochotou tak učinit,“ řekl americký spisovatel Mark Twain koncem 19. století. Podíváme-li se na současný politický vývoj v Evropě, musíme mu dát za pravdu. Poučit se nám opravdu nechce.
Evropská bárka v ohrožení
Maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi se sice podařilo sestavit nejsilnější vládu od pádu komunismu. Ale za jakou cenu! Za své nedemokratické kroky si vysloužil přezdívku odvozenou od slova diktátor – „Viktátor“. Vůdkyně francouzské nacionalistické strany Marine La Penová si v nedávných francouzských prezidentských volbách troufla na funkci nejvyšší. Nakonec sice neuspěla, ale její strana získala nepřehlédnutelných 18 procent hlasů. V Řecku pak v parlamentu zasedají poslanci krajně pravicové extremistické strany Zlatý úsvit, kteří se chovají jako dobře vycvičená armádní jednotka. V České republice pak v podzimních senátních a krajských volbách významně posílili komunisté. Stalo se tak právě několik týdnu před oslavou již 23 let svobody a demokracie.
V Evropě nyní kvůli krizi, úsporným opatřením a úzkostné touze po rychlých a snadných řešeních posilují nejrůznější extremistická uskupení. Děje se tak navzdory skutečnosti, že tyto strany a uskupení nepřicházejí s žádným východiskem ze současné situace. Pouze úspěšně parazitují na dluhové krizi, přijímaných úsporných opatřeních a vládnoucích reprezentacích. Bohužel vládnoucí strany jim spíše nahrávají, než jejich situaci stěžují. Přesto je třeba nepropadnout pesimistickým náladám a nepodlehnout vábení těchto falešných sirén.
Směr je zvolen správně
Evropská a spolu s ní i česká snaha o konsolidaci veřejných financí je cesta správným směrem. Současné politické reprezentace ani tak neselhávají v přijímaných opatřeních jako takových, ale spíše v jejich nedostatečném vysvětlení veřejnosti. Veřejnost mnohdy nutnost přijímaných opatření nechápe a bere je jako útok na své jistoty. Stále chceme socialisticky pracovat a mít své jisté, ale kapitalisticky chceme žít.
Ekonomickému růstu, kterého jsme dosahovali před rokem 2008, se v dohledné době ani nepřiblížíme. Před sebou naopak máme bolestný proces ozdravování veřejných financí. Jedná se o proces, který bude trvat několik let a ovlivní životy nás všech. Jen těžko lze věřit někomu, kdo říká, že již zítra se budeme mít lépe. Nebudeme.
Možná chceme až příliš
Důležité bude nepropadnout skepsi a apatii. Není nic horšího a nebezpečnějšího než právě nezájem občanů. Chceme se mít lépe, ale zapomínáme, že tak dobře jak se máme dnes, jsme se ještě nikdy neměli. Nedovolme, aby nás naše nespokojenost a ekonomické problémy vehnaly do slepé uličky, z které nebude cesty zpět. Nedovolme, abychom se stali oběťmi naší vlastní neschopnosti poučit se.
